Divoké matky: Potřebujeme nějaký hodnoty a ne ledničku, která se porouchá těsně po záruce

Navštívily jsme Kristýnu Bokovou a Zuzku Kolkovou v jejich krásné kavárně Divoké matky, jejíž interiér se jim právě podařilo zrenovovat. Nejen o ní, ale taky například o vztahu k ručně dělaným kouskům nebo o tom, jak to u nich doma vypadá, jsme si dlóóuze a hrozně pěkně popovídaly.

Jaký je příběh kavárny? Jak to vzniklo?

K: Se Zuzkou jsme zjistily, že máme podobnou představu o tom, že chceme mít nějaký místo, kam můžeme chodit s dětmi. Já jsem ještě tenkrát hodně jezdila s Formany a chtěla jsem mít nějakou věc, které se můžu věnovat, když jsem zrovna tady a nikam nejezdím. Chtěla jsem místo, kam můžou matky s dětmi klidně i po deváté hodině. Já jsem totiž s sebou vždycky někam brala Šimona a klidně i do noci. V cizině to bylo úplně normální, když jsem ale přijela sem a šla jsem s ním třeba do jedné kavárny, kde jsme spolu po 9. hodině seděli v nekuřácké části, přišel za mnou pan majitel a říkal, co jsem to za matku, že má být dítě přece už dávno v posteli. Takže taky hlavně kvůli takovým místům jsem chtěla mít svou vlastní kavárnu, kde to bude úplně normální. A Zuzka to měla s tou vizí dost podobně. Chtěly jsme místo, kam chodí mámy se svýma dětma, který si tam můžou normálně hrát a nikdo se za to na ně nezlobí. 

Pozn. Sledujte aktuální dění v kavárně na FB stránce Divoké matky.

Bylo pro vás těžký, začínat v tomhle businessu? Jak je to třeba s finanční návratností?

Z: My jsme o tom na začátku nic nevěděly. Teď máme kavárnu 6. rokem a postupně zjišťujeme, co to obnáší. A myslím, že právě ta neznalost nás dostala až sem. Kdybychom věděly, co to všechno bude obnášet, tak bychom do toho nešly! (smích)

K: Ale je to dobrý. Na začátku nám říkali, že to potrvá tak 2 roky, po dvou letech říkali 3 až 4, a potom 5. roce přicházíme na to, že návratnost bude spíš tak možná po deseti letech. Ale to by tak odpovídalo, protože jsme z toho ani jedna neměly ještě ani korunu. Teda nepracujeme za barem, ale takhle jsme zase dobrý osoby a živíme jiný lidi. (smích)

Z: Ono to ani moc nejde být za barem. Pořád se totiž něco děje, občas jedna z nás porodí…

Byly jste s takovou kavárnou v České republice první?

Obě: To nemáme ověřený. Ale kavárna tohoto typu, která je zaměřená na děti s takovou otvírací dobou a přístupem, možná byla první.

Z: Dětské koutky jo, ale ne v tomto stylu. Teď se samozřejmě vyrojily různý konkurence, ale většinou pak přišly na to, že je to náročný na nervy.

K: A taky, že na tom moc nevydělají. Nevydělává se tady totiž na alkoholu. 

 

Můžete říct, že původní myšlenka a koncept tedy fungují dobře?

K: Vtipný je, že se střetáváme s tím, že si lidi stěžují, že jsou tu třeba rozbitý hračky nebo nepořádek. Někdy třeba dostaneme fakt krásný hračky a oni jsou do týdne ukradený nebo rozbitý.

Z: Do dne, ne do týdne. Ta původní myšlenka byla skvělá. Říkaly jsme si, proč by měly matky trpět za to, že mají malý děti a nemůžou s nima skoro nikam v klidu do kavárny. Jenže ono to postupem času trošku přerostlo v něco, co se občas tak úplně nedá tolerovat. Některý děti tady totiž pak běhají třeba 20 minut, hážou s věcma a křičí a jejich mámy jim vůbec nic neřeknou.

K: To že lítaj je ještě docela dobrý. Mě spíš fascinuje, že třeba vylezou na knihovny a skáčou na věci nebo se mlátí kočárkama a tak. I vlastnímu dítěti člověk něco zakáže žejo, když ho chce někam směrovat. Já myslím, že to je tím cizím prostředím. Ale já už vlastně třeba tak 3 roky od otevření kavárny říkám, že my Češi nejsme připraveni na svobodu. Protože všude na světě se potkávám s tím, že lidi jsou nějakým způsobem svobodný, ale zároveň ví, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jinýho. A my máme pocit takovýho rozmazlenýho dítěte, že moje svoboda je všude a na ty ostatní úplně kašlu. Ale tak to není žejo.

Teď se vrátím k vašemu sloganu, který zní: Divoké matky pro vás a vaše spratky. Je to docela rázné. Viděly jsme i váš spot a četly jsme si, co to vyvolalo. Jaké byly reakce na to, že jste to tady založily od lidí z vašeho okolí až po širokou veřejnost?

K: Mí nejbližší se mnou souzní a veřejnost se rozdělila na dva tábory. Jedna část je nadšená a druhá si vždycky dokáže najít nějakou tu špínu. A já vím, že se nemají číst komentáře pod článkama, ale holky si je vždycky přečetly a pak za mnou přišly úplně šílený, že tam píšou hrozný věci, jako že jsme děvky a že se vůbec diví, že s náma naše děti vůbec chtějí být a takový věci. No nikdo se nezalíbí všem a já si myslím, že se náš koncept ani nemohl zalíbit všem. Já miluju svoje děti a myslím si, že i roli matky miluju. Ale nechci to každýmu cpát. Já osobně vím, že je to pro mě poslání a je to pro mě důležitý, ale já jsem nějakej člověk a ty děti přišly ke mně a budou žít ten život se mnou. Ne, že já to celý přizpůsobím dítěti. Chápu, že některý matky to tak mají, ale hrozně mně vadí to moralizování a odsuzování toho, co je dobře a není dobře. Ať to každej dělá, jak to cítí. Ale pak když někam přijdou, tak musí respektovat hranice i těch ostatních lidí. Já se prostě držím ve svým prostředí, jsem spokojený člověk, protože tohle je můj svět a já si ho řídím jak potřebuju.

Z: Občas se zavíráš venku (smích)

K: Jo, to je svatá pravda (smích), já jsem si sice otevřela kavárnu, ale 99 % času trávím venku na lavičce. A když jsem byla těhotná s tou druhou, tak celý těhotenství i s břichem, jsem v mrazu seděla venku na židličce, protože jsme ještě neměly vaši lavičku. Takže ta lavička je vlastně moje. A když si na ni někdo sedne, tak jsem uražená (smích)

Když jste zakládaly kavárnu, bylo potřeba ji udělat něčím výjimečnou? Třeba designovým interiérem, jaký máte teď?

Z: To ti možná přijde, že je tu designový interiér, protožes tu nebyla, když to bylo před rekonstrukcí. Před tím to mělo jinej ráz, víc obývákovej. Spousta lidí, co sem chodila, říkala, že to vypadá jak u někoho doma.

K: Tvoří se to tak nějak, jak uvažujeme. Zuzka nějak uvažuje, já nějak cítím a pak se mezitím hádáme, přetahujeme se o věci a o barvičky a tvoříme to tady, takže náš styl podnikání je vlastně chaos. (smích)

Z: U nás třeba absolutně nefunguje plánování.

K: Je to tak. Žijeme trošku v takovým lidským nesouladu, který se doplňuje, protože my jsme každá úplně jiná.

Z: Takže pokud vám to holky přijde, že to tady vypadá designově, tak to mě těší. Já jsem tady 2 dny před otevřením seděla v koutě a říkala si, že to nikdy neotevřeme, protože to vůbec nevypadalo tak jak mělo.

K: Ale můj otec nás den před otevřením jako vždycky zachránil, protože přišel ve 12 hodin s kufříkama jako Viktor čistič a a do 6 do rána tady se mnou dodělával věci.

Co všechno konkrétně jste tady jako dělaly vy?

Z: Obrušovaly jsme a malovaly zdi a vlastně všechno jsme si tady dělaly samy kromě baru. Na ten jsme tady měly kluky, co tu mají naproti dílnu. Žádný architekt nebo něco, to je prostě naše cítění. Ale taky nám ostatní pomáhali. Holky, co tady dělaly za barem nebo kluci. Ti udělali bar, techniku, vykopali díry.

 

Kde jste vzaly nábytek, který tady je?

K: Některý je starý a opravený. Některý je nový.

Z: Jeden kousek je z antiku. Pak tu třeba máme stolky z Jisku. Něco IKEA a třeba ty křesílka, co tady máme, jsou z Holešovic z nábytkového outletu. Máme tu týpí z Vigvam design. A tapety z tapetárny na Florenci. Ještě než jsme začaly s rekonstrukcí, tak jsem se koukala na křesla, co byla na Obyčeji. Ale to jsou přesně ty věci , který bychom hrozně chtěly, ale vzhledem ke klientům si je sem prostě raději nevezmeme.

Když jste vybíraly nábytek, upřednostňovaly jste spíš levné nebo kvalitní kousky?

K: Máme radši ty starý věci, který si třeba ještě i opravíme, než sériový nábytek. Protože si myslíme, že ty věci mají nějakou duši, kterou do toho prostoru vnáší. Takže my určitě inklinujeme k originálním věcem, ale bohužel ne vždycky jsou na ně peníze. Ale vím, že ty originály je potřeba zaplatit, že na tom někdo stráví čas a nápad a bohužel v týhle době si to moc lidí neuvědomuje. Můj otec je třeba strašně šikovnej. Vždycky vyráběl nábytek, stavěl nám i kamarádům patra. Takže já vím, jak je ta fyzická práce těžká a jak ji lidi málo doceňují. Můj dědeček vyrábí loutky, je mu 90, ale furt tvoří a hraje divadlo. To mají s mojí babičkou dohromady. Babička hraje s loutkama a on je vyrábí. On prostě rozumí tomu starýmu řemeslu, který je v dnešní době už vyloženě zázrak. Moje máma taky občas pracuje se dřevem a volá dědečkovi a ptá se ho na všechny ty triky a postupy. Ty pravidla prostě hrozně fungují. Řemeslo je prostě důležitý. Chci říct, že je hrozně hezký, když se dělá rukama a v tý mý rodině to je, takže si toho hrozně vážím a vím, že za to lidi nechcou platit, a radši pojedou do té IKEA, kde je to vyrobený na nějakým pásu.

Je z vašeho pohledu reálné, aby se projekty, které se navrací ke tradicím, rozjely? Nebo by lidi museli naprosto změnit své hodnoty, nebo by museli začít dostávat větší výplaty, nebo..?

K: Já si myslím, že ty hodnoty se vrací, že lidi mají tendenci znovu objevovat řemesla a vědí, že je to vlastně něco, co nám chybí. A že nám dělá maglajz v hlavě ten zběsilej způsob života. Věci s hodnotou nás drží více při zemi a lidi si to začínají uvědomovat. Potřebujeme nějaký hodnoty a ne ledničku, která se porouchá těsně po záruce.

 

Jak to vypadá s Mazankou? Jak to tenkrát dopadlo?

Z: Mazanka je obří objekt a potřebuje hodně peněz na renovaci. My ji chtěly tenkrát pomocí Hithitu probudit k životu, ale nevyšlo to. I tak jsme v tomto projektu ale pořád zainteresovaný a účastníme se tam různých akcí. Mazanka se pořád opravuje a je v pohybu, bude to ale ještě trvat, než se opraví úplně.

K: Je to krásný místo a vlastně byla hrozná škoda, že je tak nevyužitý a zapadlý.

 

A co viadukt? Řekněte nám něco o tom projektu.

Z: Viadukt byl vlastně vyústění pětileté práce. Řešilo se, že byl rozparcelován, takže každá část Prahy měla z viaduktu kousek. Usilovalo se o to, aby si ho magistrál vzal pod svůj patronát a to se povedlo minulý rok. A vymyslelo se, že se to zrekultivuje alespoň na jedno letní období a udělá se tam léto pod viaduktem. A našim cílem bylo ukázat, jak prostor, který byl předtím absolutně hnusný a špinavý, může být vlastním úsilím předělán v něco zajímavého. Takže se loni ve spolupráci s architekty vyčistil prostor pod viaduktem od stříkaček a špíny a do každého oblouku se dala nějaká instalace. Ať už sportoviště, trampolína pro děti, beach volleyball, pingpong, kavárna, podium na konání koncertů, divadla tam byla, šachy se hrály, tančírny, vyučovalo se tam flamengo a tak dál. Vlastně to začalo žít svým vlastním tempem, kde pořád bylo hodně lidí a úžasně to fungovalo.

Pozn. Negrelliho viadukt se momentálně celý opravuje. Práce budou probíhat až do roku 2019.

Máte nějakou radu pro mladé lidi se super nápadem, kteří se chtějí prosadit a být vidět?

K: Na to neexistuje žádná rada, to prostě musíš být zaujatej tou věcí tak strašně, že pro ni budeš dělat fakt ledasco a budeš tomu pořád věřit. Budeš to prostě všude cpát a budeš tomu dělat strašnou propagaci, protože bohužel tenhle svět je o tom, že furt něco musíš propagovat. Je to o tom, jít za tím snem a nečekat, že to hned dopadne a mít tu vytrvalost. Moje babička s dědou jsou toho důkazem. Celý život nevydělávají velký prachy, ale mají svůj sen, kterýmu se věnují a jsou vnitřně štastní. To je ta odměna.

Z: Když jsme my přišly s tím konceptem a veřejně to někomu řekly, tak lidi, kteří dělali kavárny řekli, že jsme se uplně zbláznily.

Jaké všechny aktivity u vás probíhají a proč by vás člověk měl navštívit, pokud není matka?

K: Protože je to hezký místo, je to takový netypický místo v Praze, je to ještě furt takový místo jako vesnice, takže je prostě dobrý sem zajít, je to taková vesnice ve městě.

Z: Já si myslím, že tady panuje strašná svoboda.

Řekněte nám něco tady o tom nábytku pro děti, kde jste ho pořídily?

Z: Máme teď židličky a stolečky od takového páru, co sem jednou přišel na mejdan. Řekli, že dělají nábytek a pak nám ho sem přinesli. Je to vlastně normální masivní nábytek jen ve zmenšené podobě. Takže je to kvalitní. Hračkotéka nám sem vozí hračky. Nám se dějí takové hezké věci, že lidi sami nosí nebo vozí, nebo se nám ozvou, že nám chtějí něco darovat.

A jak to vypadá u vás doma s hračkama?

K: Já mam hrozně tvořivou rodinu. Třeba můj syn Šimon vyrobil svojí sestře dřevěnou panenku, pak jí jednu ušil a tak no. Moje kamarádka taky ušila dětem medvěda. Od babiček pak samozřejmě lego a takový ty věci.

Řekněte nám ještě něco o vašem bydlení, jak to tam vypadá? Jaký kousek máte v bytě nejraději?

Z: Já ti to řeknu jinak, moje uklízečka mi říkala, byť mám větší byt než Kristýna, ale že se u mě uklízí líp jak u ní, protože nemám nábytek.(haha)

K: A nemá žádný věci

Z: Ale tak jako třeba mám postel žejo.

K: A v tom se třeba lišíme, protože já tu postel nemám! (haha)

Z: Já sem ji ale taky dlouho neměla prosím vás, já sem hrozných let neměla postel.

K: Ale já spím na paletách. Můj muž mi je dal jako dárek, brousil je a tak. Mám krásnou podsvícenou postel. A můžu si dělat různý barvičky. Od červenýho brodelu, kterej je tam nejčasteji, po třeba žlutou, fialovou a modrou. A můžu si dělat i diskotéku, protože ta postel i bliká. A pak mám matraci 2 metry na 2 metry.

Z: Já sem 15 let spala na starých deskách od stolu, které byly z České spořitelny. I s mužem, i první dítě jsem zvládla na téhle posteli.

K: Já bydlela v jednom pokoji s jednou kuchyňkou. Nebyla tam ani sprcha, kterou teda potom pan Bok vyrobil. Krištofovi vyrobil patro, aby měl svůj pokojíček a já jsem měla pokojíček mezi skříněma! A bylo to super! (haha)

Z: Původně jsme měli 2+1 starý karlínský byt, starý parkety, rozvrzané, starou skříň po prababičce, kterou mám do dneška. Protože to je skříň, co babička s dědečkem dostali jako svatební dar. Takže u nás doma najdeš takové kusy, které mají dlouhou historii, ale ne třeba cennou, ale osobní hodnotu. V podkroví třeba máme sloup, kterej nevyhodím, protože by nám na hlavu spadla střecha, ale spousta lidí chodí a říká nám, že jsme to nijak neopracovali, protože se koukají na ty díry, které v něm jsou. Jenže oni neví, že ty díry jsou tam po mém manželovi, kterému když bylo asi 12 tak se svým bratrem chodil na půdu a strefovali se sekyrkou do sloupu. To že jim tenkrát vůbec nedošlo, že by se mohlo stát, že staticky poškodí střechu, to nikoho nezajímalo. Ale já mám sloup uprostřed bytu, který má asi 200 zářezů po 4 centimetrech. Tyto informace doma úplně nepodáváme v té pravdivé verzi, protože máme dva syny. V tom bytě nacházím pořád nějaké věci, které pro mě mají nějaký osobní význam, ať už nábytek nebo stopy po stěhování nábytku v úplně nové podlaze. Nebo vydřený jméno mýho syna do podlahy, kterej si hrál s propiskou.

K: Šimon mně pomaloval takhle stěnu a něco byly příšernosti, ale mezi tím byly i hezký věci, který jsem si tužkou orámečkovala a celý kolem jsem to vymalovala, takže máme teď na zdi obrázky.

Z: Hlavně jinak se vybavuje byt, když jdeš sám do novýho a jinak si ho začneš vybavovat, když máš rodinu. A pak jinak, když už jsou odrostlí a tak no. Pomalu ale jistě časem upouštíš od těch vyloženě vytoužených kousků nábytku a pak zjišťuješ, že ti to vlastně vůbec nevadí. Protože když ti děti zničí poličku z IKEA, tak tě to až tak netrápí.

K: Šimon má takový vyrobený patro, který vypadá jako loď. A to ostatní jsem dotvořila levnějším nábytkem, protože vim, že se to bude měnit žejo. Už tam bude teď navíc i Sofie a pak ještě třeba třetí, i když teda to nevím jak se tam naskládají. Ale celý se to prostě pořád mění a ony ty děti k tomu mají takový vztah, že je lepší, když je tam úplně jednoduchý levný nábytek.

Z: No jasně tak děti pořád rostou. To jim pořídíš lampičku se sluníčkem a za chvíli už chce Darth Vadera.

K: Já vlastně mám i nábytek, o kterým jsem se nerozhodla. V 15 jsem dostala stůl po babičce a ten se mnou jde celý život, protože ho nemůžu vyhodit. I když se mi doma úplně nezdá a chtěla bych nějaký úplně jiný styl, tak mám doma prostě romantický stůl po mojí babičce. Já mám romantický stůl s takovýma vyřezávanýma kudrlinkama a k tomu mám tu paletovou blikající postel. (haha) Pak jsem si přivezla od někud ze Sýrie třeba ještě hadr na zeď za postel a u toho mám zrcadlový stoleček po mámě. Takže to jsou věci, co jsem dostala a které prostě nemůžu vyhodit. Takže můj byt se prostě skládá z věcí, který nemůžu vyhodit, tak bych to asi shrnula.

Z: Jojo, tak to máme stejně. Ale teda jsou určitý věci, co bych třeba mohla vyhodit, ale jistá osoba mně to vůbec nedovolí. Třeba jistá židle, která mi už asi deset let leze krkem, ale já bych si ji nedovolila vyhodit a ani žádné z dětí ji pořád ještě nedokázalo zničit, byť je k tomu úspěšně nabádám.

Jak vypadá?

Z: To je prostě židle z nějakých 70. let s opěrkou z takové té modré lakované prapodivné věci. Mně se ale naštěstí podařilo to celé očalounit.

K: Teď jsem takhe našla v San Sebastian krásný stoleček a bylo mi ho líto nechat ho na té ulici že jo. Takže jsem ho nesla až do letadla a ono to prošlo. Já sem ho pronesla! (haha) A teď ho mám v koupelně.

Z: No jasně, když to vezmu kolem a kolem. Tak třeba tady tu malou dětskou židli jsme tahaly z kontejneru. Támhle tu ceduli taky. Pak je tady malá židlička, stará Tonka, kterou jsem suverénně vyhrabala od slepic u mé babičky. Jsou tady pak takové různé kusy nábytku, které jsou hezké. Pak ale tady náčelnice řekne, že by se jí to ale hodilo domů nebo že by se to líbilo její dceři a odnese to že. (haha)

K: Protože moje dcera je královna a té se musí nosit věci. Já jsem na tom s nošením domů věcí ještě dobře. To moje maminka najde na ulici třeba jednu rukavici a plyšáčka roztrhanýho, tak to opraví a krásně to nainstaluje… Protože to má prostě všechno duši a nemůže se to vyhazovat. Což je ale zase hezký. Všichni furt něco vyhazují a ona ví, že věci mají duši a že se k nim máš nějak chovat. Sice to tam potom vypadá trošku jako v panoptiku, kde se 30 let hromadí věci…

Z: No to je jak ty s plyšákama že.

K: No jo ale já měla pokojíček mezi skříněma! Měli jsme malinkej pokojíček, tam bylo obrovský křídlo a já pod ním měla svoje území úplně vystlaný psyšákama. A každej ten plyšák měl svůj příběh. Teď ho nemůžu vyhodit, protože mi ho je líto. Mně prostě vadí tady to používání věcí a vyhazování. Něco jinýho je tu věc vzít a dát ji tomu dítěti, protože vím, že z toho bude mít radost. Nevadí mi vzít šaty a dát je někomu, kdo je bude ještě nosit, protože já už je nenosím.

 

Jaký je váš nejoblíbenější kus nábytku doma a jaký je váš nejstarší kus nábytku?

K: Doma mám nejoblíbenější určitě postel, kterou mi vyrobil můj muž. To je úplně jednoduchý. A nejstarší? Hm to nevím.

Z: Ty máš všechno takový starý.

K: No jo, ale já nevím, jestli je starší tamto nebo tamto.

Z: Holky, já mám gauč, kterýmu je 20. Ale teda máme ho zřejmě v nějaké zóně, do které když přijdeš, tak usneš. (jahah) Ale mám doma truhlu, kterou vozili za Rakouska Uherska chlapi ještě na vojnu. Je tam letopočet nějakých 1865 a je po mým dědovi, takže já jsem si ji vzala, nechala jsem ji zrenovovat. A taky máme takovou starou lékárnu na zdi dřevěnou. Takovou tu skříňku s klíčkem, akorát jsme to předělali, takže v tom máme klíče.

K: My máme skříňku, která je teda na chalupě, ale je 300 let stará. A jsou na ní malované věci.

 

A dalo by se říct, že k tomu máte větší vztah, když je ten nábytek starý, nebo na tom nesejde?

K: Já bych řekla, že k tomu mám větší vztah, v případě, že to mám po někom, koho mám ráda. Nebo je tam nějakej historickej vývoj v naší rodině. Anebo taky když to někdo vyrobil.

Z: Vtipný je, že věci, co děda a babička považovali už za starý a nepotřebný, my najednou vnímáme jako naprostej poklad, kterej má neuvěřitelnou hodnotu. Třeba ty křesla z 80. let, co mají ty velký dřevěný opěrky. My jsme to všichni měli! Já si pamatuju, jak ona furt říkala, že už to chce vyhodit. A těď to všichni loví. Oni na to měli vzpomínku, jako na dobu, která byla vlastně příšerná a my už si to nepamatujeme, takže to bereme úplně jinak už. Navíc oni tento nábytek měli všichni, nic jinýho nebylo a my tomu teď říkáme retro. A my to chceme, protože to IKEA nemá.

PS. Děkujeme za pomoc naší profi rozhovornici Barboře Podškubkové!

 

Zajímá vás, jak bydlí třeba takový MC Gey?

Napsat komentář