Home Furniture – kouzelník s nábytkem z masivu

Home Furniture je jedním z nejoblíbenějších furnitiérů na Obyčeji. Kdo se skrývá za tímto názvem? Jak se k výrobě nábytku dostal a co ho baví vyrábět nejvíce? Na to a fůru dalších (i malinko intimnějších) věcí jsme se ho v rámci naší přirozené holčičí zvědavosti jely zeptat až do jeho krásného pražského bytu a dřevem vonícího ateliéru.

Jak se jmenujete a kolik je vám let?
Jmenuji se Honza Horník a je mi 34 let. Vyrábím nábytek a na Obyčeji mě najdete pod Home furniture.

Co jste dělal před tím a jak jste se k výrobě nábytku dostal?
Já jsem studoval fotografii na střední škole, pak i na vysoký, pak jsem se tím i živil v reklamce, ale byly to nejhorší roky mýho života, tak jsem si řekl, že takhle žít nechci a začal jsem místo toho vyrábět nábytek takhle v klidu. Ale nebyl to nějakej můj business plán, nějak to vzniklo samo. Já jsem vždycky rád pracoval manuálně, měl jsem rád nábytek, interiéry a design a takhle to vzniklo.

Takže jste začal vyrábět nábytek napřed pro sebe?
Tak tak, napřed jsem začal vyrábět nábytek pro sebe. Začalo to tak, že jsem si jako úplně první vyrobil červenou šuplíkatou komodu. Když jsem ještě dělal v té reklamce, tak jsem někde v antiku viděl tu červenou komodu, takovou tu čínskou lékarnickou skříňku. Měla jinou barvu a jiný proporce, ale hrozně se mi líbila. Stála hodně peněz a nemohl bych si ji dovolit. Stála kolem 40 000 Kč, ale všechny ty spoje a principy byly relativně jednoduchý. Jezdil jsem se na ni dívat a zjistil jsem, že bych to taky dokázal vyrobit a pospojovat. A tak jsem si ji vyrobil a chtěl jsem k ní nějaký stolek. Tak jsem si vyrobil jeden, ten se mi moc nelíbil, tak jsem ho prodal. Vyrobil jsem další, který se mi taky nelíbil, tak jsem ho zase prodal. Byl o ně zájem a takže takhle to vzniklo, začal jsem přidávat víc a víc kousků a teď se tím živím. Ale původní záměr, že bych se tím živil, nebyl, spíš si mě to našlo samo.

Na ty postupy a principy jak vyrábět jste přišel jak? Třeba někdo to studuje..
Já nemám vzdělání v oboru, ale byl jsem třeba fotit v Londýně v Benchmarku v jedné firmě s nábytkem, kde jsem se jim koukal přes rameno, jak všechny ty spoje dělají. Takže jsem samouk, ale uvažuji o tom, že bych se přihlásil na učňák, na nějaký rekvalifikační kurzy. Nejradši bych se dostal tam, abych dělal co nejvíc ruční práce, aby tu věc dělalo co nejmíň strojů. Tady je ale pak problém, že by mi to asi pak nikdo nezaplatil, protože ta ruční práce je drahá, ty stroje to trochu zrychlej většinou. Stejně tak bych se do budoucna rád dopracoval k tomu, že bych pracoval s kvalitnějšími materiály, třeba s dubem, ale to je taky hodně o ceně.

Takže teď takové materiály nepoužíváte, protože by byly výrobky moc drahé?
Ano. Třeba ta postel s úložným prostorem stojí 36 000 a čistě 15 000 Kč stojí jen materiál. Kdyby to bylo celé z dubu, tak bude stát 25 000 Kč jen to dřevo, klidně i dvojnásob.

Třeba by si to lidé kupovali..
Každej se mně ptá, jestli bych nemohl místo smrku používat nějaký kvalitnější materiál, třeba ten dub, ale když jim pak řeknu cenu, tak si to rozmyslí. Dřevo je prostě drahý materiál. Ani smrkový dřevo není levný dneska. Taky u smrku se prodávají i nařezaný polotovary, jakože rozměrově, kdežto u toho dubu bych si to musel upravovat z fošen, což není problém, ale je to zase čas na víc.

Dá se tedy říct, že se tou výrobou nábytku už teď živíte?
Jo, už asi čtvrtým rokem se tím živím. Na Obyčeji nabízím stolky, postele a komody. Mám to jako fulltime job vlastně. Pracuji každý den, má rád svůj rytmus, takže od 9 jsem už většinou v dílně, vzbudím se kolem 7, pak se nasnídám, čtu si, pak jdu pozdravit rodiče na chvíli, jdu pracovat a kolem 12 si jdu koupit suroviny na oběd, udělám si oběd, schrupnu si a pak jdu zase do dílny. Pracuju většinou do 6, do 7. Pracuji i v sobotu a v neděli, což nemusím, ale chci. Většinou když je člověk pánem svého času, tak pracuje mnohem víc, než když je v nějaké firmě. Ono se říká, že když je člověk na volné noze, tak má fůru času, ale on ho má nakonec mnohem míň, než když je v zaměstnání.

Co se týče financí, uživíte se tím normálně jako kdybyste pracoval?
Člověk se musí sám o sebe postarat, není o něho postaráno jako v nějaké firmě, že by každej měsíc přišla výplata na účet. Těžko říct, jsou měsíce, kdy třeba není jediná zakázka a pak se mi to naplní tak, že tak tak stíhám. Já mám výhodu, že mám malou dílnu, kterou mám doma. Nemusím platit nájem, nemusím platit hypotéku, nemám ženu, rodinu, takže si nemusím měsíčně generovat určitou částku. Až budu mít ženu a rodinu, tak už mě pak žena donutí dělat kuchyně a takový ty věci (smích)

Děláte víc věcí na zakázku nebo tvoříte dopředu?
On de facto chce každý věci individualizovat. Výroba je nevyzpytatelná, nevím nikdy dopředu, o kterej kousek bude zájem nebo o jakou barvu či rozměr. Takže nabízím na webu, jako je Obyčej, určitý designy nebo typy a pak to každej chce individualizovat. Každý chce jiný rozměr, jinou barvu, jinou šířku, takže to pro každého trošičku upravuji. Takže se mi nevyplatí udělat nějaký věci do zásoby, protože by mi pak ležely doma. Téměř každej rok je zájem o něco jinýho, i o jinou barvu. 

Je to ovlivněno trendy v oblasti nábytku nebo čím to je?
Těžko říct, možná se okouká ten jeden design, nikdy se to nedá odhadnout dopředu. I ty barvy, před třemi roky se prodávaly stolky s takovou šedou barvou, šedou patinou a to už jsem teď nedělal aspoň rok.

Co vyrábíte nejčastěji a co nejradši?
Nejčastěji – těžko říct, jestli postele nebo stolky. Stolky už dělám relativně nerad, protože už jsem jich udělal spoustu a už to není nic originálního. Není to už tolik autorský. Většinou se prodává takovej malej jídelní stolek, protože většinou mají lidi malý byty. Rád bych časem dělal velký jídelní stolky z pořádných silných fošen, dubových, třeba 2 x 1 m. K tomu bych se rád propracoval. Nejradši dělám postele z hoblice, ty mě baví. Líbí se mi, že tam je ten starej kousek s pamětí plus nová vrstva. Ideálně, když se design může mírně obměnit, rozměr nebo tvar, když to není pokaždý stejný. Líbí se mi taky, že je každá hoblice unikátní. Ty hoblice vždycky dělaly malý firmy, takže je každá opravdu originál. Navíc se těch starších moc nedochovalo – těch, který používám já, takže to mě baví hodně. Na hoblici je použitý krásný starý tlustý dubový dřevo. Taky rád vyrábím šuplíkatý komody, ale u nich je problém, že se špatně prodávají, že je chce taky každý individualizovat a hlavně jsou náročný na prostor. Ono je to definovaný tím, že lidi mají malý byty a nemají moc prostor. Do komod se toho navíc zase tolik nevejde, je spíše na drobnosti. Na komody člověk musí mít prostor. Je to spíš taková designovka, že se na to hrozně hezky kouká. Takže ty bych dělal úplně nejraději, ideálně pokaždé jinou barvu, jinej rozměr. Taky pracuji tak, že když v některých měsících nemám tolik zakázek, vyrábím věci do zásoby, zkouším nový typy, nový modely. Ale pak, jak to chce každej individualizovat, tak mi leží doma. Pak to často prodávám za cenu materiálu, protože potřebuji, aby to šlo z domu, protože to nemám kde skladovat.

A kde sháníte staré věci, jako třeba ty hoblice?
Nejčastěji na internetu. Nevyplatilo by se mi objíždět bazary. Tam je to taky většinou za vyšší ceny. Ale zase to má tu nevýhodu, že kupuji zajíce v pytli. Podle fotek se nedá moc určit, jestli nemá v sobě moc červotoče a celá ta kvalita. Takže se mi často stává, že mi přijde nějaká hoblice a ta se mi úplně rozpadne v ruce.

Kdybyste si mohl vybrat nějaký kousek a popsat, jak dlouho trvá výroba, jaký materiál na to používáte, proč chtěl klient zrovna toto a na základě čeho?
Tak třeba komody. Výroba jedné komody trvá tak 14 dnů až 3 týdny, podle složitosti. Podle toho, kolik je tam šuplíků a jak jsou velký. Takže kolem 3 týdnů. Dřevo na to používám nový smrkový, který už je prosušený. Rád bych se časem propracoval k nějakým lepším, i když u těch komod to zas tak důležitý není. Pokud by měla být čistě dřevěná, tak tam by to dřevo poznat bylo, ale ona je často v barvě. Je strašně důležitý, jakými materiály se člověk obklopuje. Jestli má člověk plastový okna nebo dřevěný špaletový, nebo jestli má vydlážděnou cestu zámkovou dlažbou nebo krásnou žulovou štípanou. Podle mě je to strašně důležitý, pro mě určitě. No a ta postel, ta trvá, pokud má úložnej prostor, 4 týdny. Je to kombinace materiálu. Předek je ze smrkového dřeva a zadní část je z dubovýho. Používám tlustý dubový fošny. Smrk patinuju, aby se to hodilo k té staré hoblici. Postup výroby je takový, že koupím pěknou hoblici s dřevěným šroubovím, aby neměla moc červotoče, aby byla pěkná. Pak ji celou rozeberu, obrousím a znova sestavím. Hoblice definuje další rozměry té postele. Pak pokračuju tím, že tam dávám předek a přidávám tam svoji vrstvu. Vyrobím konstrukci předního čela a pak do ní dělám šuplíky. Poslední fáze je, že natírám a patinuju, aby se nová část hodila k té staré, aby to mělo stejnej odstín, stejnou barvu. Natírám to lazurovacími laky. Přešel jsem na vodou ředitelný, zdravotně nezávadný. Líp schnou a líp se s nimi pracuje, tolik nesmrdí. Mají atestaci na hračky. Takže barva postele se vždy odvíjí od toho, jaká je barva ponku. Každej ponk je originální a každej má jinou barvu, je to taková alchymie. Potom, co to obrousím, to přetřu lněným olejem a ono zkontrastuje. Výrobu šuplíku jsem okoukal v Londýně, v tom Benchmarku. Před tím jsem to dělal komplikovaně frézou. Vezmu dvě desky, dám si je do přípravku a vyfrézuju. Udělám rybinový spoj a spojím je dohromady. Pak to ještě přebrousím, ať je to hezky hladký. Ještě se může použít lepidlo, aby to bylo pevnější. Co se týče zákazníků, třeba postele si kupují lidi, kteří mají starý domek na venkově a tam to spolu dobře koresponduje. Hoblice, to starý dřevo, ten lehkej industriál – to spolu dobře komunikuje. Cena takové postele je kolem 36 000 Kč podle úložného prostoru a počtu šuplíků. Jde udělat i bez úložného prostoru a pak stojí 30 000 Kč.

Co až dojdou hoblice?
Doufám, že nedojdou, já si je kupuju do zásoby. Ale těžko se shání ty velký. Menší jdou sehnat, ale ty větší s dřevěným šroubením se shání hůř. Hoblice stojí kolem 2 500 Kč + doprava.

Není to trochu otrava dělat ty šuplíky?
Trochu jo, když děláte třeba celej den šuplíky, tak je to trošku monotónní.

Jak si dřevo sušíte nebo kupujete už vysušený?
Já už kupuji dřevo vysušený, ale taky si často koupím do zásoby a nechám si ho rok dva u sebe doma. Rád bych pracoval i se starým dřevem, i smrkovým, ale nemám zásobu starýho dřeva a je těžko dostupný. To jedině, když náhodou se mi něco dostane do ruky. Třeba na chatě když něco bourám nebo tak. Dneska jsou firmy, co vykupují a pak prodávají starý dřevo, ale je to dražší než nový. Lidi se mě často ptají, jestli něco nevyrobím ze starýho dřeva, ale ono je to těžký. Za prvé – kde ho shánět, kde ho skladovat a za druhé je cena vyšší. Mně by se líbilo dělat ze starých fošen jídelní stoly, ty léta dřeva jsou nenahraditelný, dřevo zraje jako víno. V podstatě čím starší, tím lepší.

Děláte třeba i takové zakázky, kdy vám někdo zavolá, že má svoje staré dřevo a chce něco vyrobit?
Nikdo mě ještě s ničím takovým neoslovil, ale pokud by to bylo starý dřevo, tak bych byl rád. Z nového asi ne.
Máte nějakou zajímavou historku příhodu s klientem nebo při samotné výrobě? Nebo nějaká zajímavá zakázka?
No zajímavá zakázka, to já spíš hodně věcí odmítnu. Pokud mi ten člověk není úplně sympatickej, tak to odmítnu. Ale pak zas nemám třeba měsíc práci. (smích) On je někdy hroznej problém v komunikaci. V 99 % se mnou komunikují ženy ohledně nábytku a často úplně neví, co píšou. Nebo nemají představivost. Proto já nemám ani ambice prodávat do ciziny. Je hrozný problém v komunikaci už v češtině ohledně nábytku. Je důležitý, aby to bylo všechno přesně exaktně domluvený a to bych nezvládal v cizím jazyce. Jinak taková pikantní historka mě napadá, že jsem takhle poznal svoji bývalou přítelkyni přes výrobu nábytku. Ona si u mě nechala vyrábět nábytek, komodu a knihovnu, no a nějak jsme se pak dali dohromady. Nakonec to ale nedopadlo.

Čím se inspirujete?
Částečně na cestách, protože rád cestuji. Třeba do Asie. Pak taky hodně internet, Pinterest.

Co to Vaše tetování, co to znamená?
Toto, že se mi líbí asiatky, takovej japonskej komiksovej styl a toto že mám rád kočky, že se mi líbí.

Máte kočky?
Nemám.

Vidíme tady dlátka, vyřezáváte i do nábytku?
Málo, to jsem dělal u hoblicové komody, která je v ateliéru, ale to je strašně náročný na čas. Taky to má smysl jen u toho lepšího dřeva, dubovýho. Samozřejmě bych to dělal rád, ale to by se mi nezaplatilo. Ta komoda, co mám, na ní je hodně ruční práce, ale pak taky trvá výroba měsíc.

Na čem teď pracujete, máte nějaký nápad, který byste si chtěl zrealizovat?
Mám, pracuji na křesle s designem z 50. , 60. let, ve stylu Bruselu. Bude mít kovové bočnice a tělo z bukového dřeva. Podobné, jako už jsem dělal, ale tohle bude hranatější.

Jak vás napadlo dělat tyhlety křesílka ze dřeva?
Kdysi dávno jsem viděl tady v Praze, v jedné kavárně v Nona v Nový scéně, z dubu udělaný takový ušák. Ale to je víc tesařina, je celé ze dřeva. Tak tam jsem se asi inspiroval.

Chtěl byste, aby se vaše firma dále rozšiřovala nebo se vám líbí tento současný stav?
Ne, já se nechci rozrůstat. Já to chci mít takhle na pohodu o jednom člověku. Nemám ambice mít firmu a další zaměstnance. To by se ze mě stal úředník a ne výrobce a já chci objevovat a vymýšlet nový tvary. Chci mít prostě takovou malou dílničku, ze které budu mít radost a ne starosti. Ale uvidíme, pak si najdu ženu, která bude náročná a může to být všechno jinak. (smích)
Odkaz na tvorbu: http://obycej.cz/furnitier/6-home-furniture

Moc děkujeme a ať se vám daří, Honzo!

Napsat komentář